MUSIC VIEWERS CZ

V KARLÍNĚ STÁLE KVETOU RŮŽE

Brány hudebního divadla v Karlíně se divákům po vynucené covidové pauze otevřely téměř přesně po roce. Poslední zářijový víkend Karlínští zahájili letošní sezónu hitmuzikálem Čas růží, který je protkaný písněmi Karla Gotta. Přestavení se konala v novém režimu kontrol bezinfekčnosti a je nutno zmínit, že bezpečnostní opatření v HDK berou opravdu vážně a diváci s tím nemají sebemenší problémy. Přinášíme recenzi z představení 24. a 26. září a 6. října 2021 a 11. února 2022

Stejně jako diváci, bylo patrné, že se na divadelní prkna těšili i herci a tanečníci Karlínského divadla a naskočili do nové sezóny ve skvělé formě. Zejména taneční company, jako vždy precizně připravená choreografkou Petrou Parvoničovou, předváděla taneční čísla nabitá nevídanou energií. Stejně tak „šlapal“ orchestr a výborná offstage, vedeni dirigenty Milošem Krejčím a Martinem Kumžákem. Velmi dobrá byla i herecká company v epizodních rolích.

Hlavní představitelé se k většímu hraní dostávají až půl hodiny po začátku představení a úvod patří právě herecké company  a v neposlední řadě dětským hercům. Těm autor scénáře, Sagvan Tofi, překvapivě nadělil velký prostor. Ve  vzpomínkových obrazech se zde setkává hlavní trojice Honza, Aneta a Bohouš  ve věku školáků. Zapojení dětí do představení je divácky vděčný tah, když je na čem stavět. Během dlouhé covidové pauzy všichni původní představitelé dětských rolí patrně odrostli a tak musely být postavy malého Honzíka, Anetky a Bohouška kompletně přeobsazeny. Výstupy dětí mohl shovívavý divák omluvit do momentu, než přišly na řadu první zpívané tóny. Dětští interpreti se intonačně i rytmicky nepotkali s orchestrem, ani spolu navzájem.  Nejlépe si vedl Viktor Antonio, který po svém talentovaném bratrovi Filipovi převzal roli Honzíka.  Je otázka, zda je na vině nedůsledný herecký a zejména potom pěvecký casting na nové dětské představitele, nebo zda prostě nástupci karlínských talentů typu Pepa Fečo, Filip Vlastník, Natálka Grossová nebo již zmiňovaný Filip Antonio  momentálně nejsou k mání.

Střihem v čase a příchodem Honzy a Bohouše na scénu v dospělém „vydání“ se představení konečně začalo hýbat. Zazněly i první dobře zazpívané tóny Gottových písní a divák se vrátil zpět do profesionálního hudebního divadla. Roman Tomeš a Jan Kopečný jsou oba v roli hlavního hrdiny Honzy skvělí. Představitel Bohouše,  Ladislav Korbel, bavil nejen lidi v hledišti, ale naprosto znatelně i kolegy na jevišti.  Navíc má příjemný herecký i pěvecký projev a především je přirozený.  Ve dvojici Honza – Bohouš o něco lépe fungují Korbel s Tomešem, Kopečný je spíše sólistou. Tomeš, Kopečný i Korbel podávají opravdu bravurní pěvecké výkony a zejména dámská část publika si přijde na své, neboť všichni tři mají nesporné charisma. Zatímco v příběhu Bohouš zůstává tak trochu na ocet, Honza se setkává po letech se svojí láskou z dětství Anetou. Obě představitelky, které jsme měli možnost vidět, ztvárňují Anetu na výbornou.  Zde se opět nedají nesrovnat dvojice. Nikoli však představitelek rolí Anety, Evy Burešové a Markéty Procházkové, jako spíš dvojic mileneckých. Roman Tomeš a Eva Burešová působili roztomile nesměle, romanticky a něžně. Honza Kopečný a Markéta Procházková publikum spíše bavili. Zpěv všech čtyř byl vyloženým pohlazením a bylo znát, s jak velkou pokorou ke Gottovým písním přistupují. Hlasy obou dvojic obsáhly karlínské hlediště naplno a fungovaly i s místy přezvučeným orchestrem. Se zvukem a s některými dynamicky nedisciplinovanými orchestrálními hráči ostatně bojoval mistr zvuku v průběhu prvního i druhého představení a vypomáhal hercům, jak jen mohl. A zde velká poklona, vypomohl vždy velice pohotově.

Vděčná je i další dvojice představení. Principál pouti Barnabáš a jeho žena Hortenzie. V roli Barnabáše už dlouhý čas může divák vidět pouze Sagvana Tofiho. Ten je častým tématem hodnocení jak autorů recenzí, tak samotných diváků. O zpěvu se v jeho případně skutečně mluvit nedá téměř vůbec, ikdyž se zjevně snaží. Jenže v této roli ani tak o zpěv nejde a postava Barnabáše naštěstí nemá nějaké výraznější pěvecké číslo. Tofi se proto může vyřádit činoherně a to dělá skutečně svědomitě. S představitelkami Hortenuzie Ivanou Jirešovou a Adélou Gondíkovou, zajišťují komičnost v jinak místy lehce ponurém díle. Obě herečky mají navrch v činohře, se zpěvem je to už horší. K dokonalosti dvojice Hortenzie a Barnabáše by stačilo pomoci jejich zpěvu využitím sborů pod jevištěm a mohli by směle kralovat celému představení.

V roli starce, tedy Honzy na sklonku jeho života, jsme měli možnost vidět v září dvakrát Josefa Štágra a v říjnu Pepu Vojtka a po novém roce Petra Dopitu. Všichni tři pojímají postavu rozdílně, což je pro diváka, který se do divadla rád vrací, určitě velké plus. Štágr i Dopita jsou skvělí snad v každé roli, ve které jsme  měli možnost je vidět a v Čase růží tomu není jinak. Pepa Vojtek naopak neustále překvapuje. Herecky stařec sice obecně nemá moc co hrát, zato má hned několik velkých pěveckých čísel. Vojtek se s náročnými písněmi pokaždé vypořádá naprosto lehce a dokazuje, že opravdu zpívat umí. Všichni pánové dobře ladí  s představitelkami Anety a stejně i v závěrečné  C´est la vie. 

V dalších rolích se přestavili Peter Pecha a Ondřej Bábor jako Danny, Milan Malinovský a Josef šlágr v roli Honzova otce, Vlastinil Zavřel jako Wronsky, Míra Nosek, Petr Ryšavý a nově František Pytloun v roli Zrzka. Z herecké comapny výrazněji zaujali Jaroslav Parci nebo Vojta Vlasák.

Čas růží se konečně navrátil do Karlína a nezbývá než jen doufat, že se navrátil i čas, kdy diváci mohou bez nepříjemných omezení navštěvovat plné divadelní sály.

RECENZE REPRÍZ 24. A 26. ZÁŘÍ A 6. ŘÍJNA 2021 a 11. 2. 2022

OBSAZENÍ

 Autor textu: redakce